Na agenturu Maroko-Offem jsem narazil čistě náhodou. Byť to možná nebyla až tak úplná náhoda, protože jsem u cestě do Afriky přemýšlel už nějakou dobu a proto mě na tuhle agenturu nasměřoval sám Google. Asi usoudil, že v rámci vyhledávání by mohla být tahle agentura ta správná volba. Psal se červen 2024, mě nevyšla letní dovolená s kamarády. Víte jak to bývá - na začátku je vás šest nadšenců, v den odjezdu stojíte na benzínové pumpě sám.
A tam jsem došel k rozhodnutí, že v životě zkusím jiný formát dovolené. Dovolenou u které se nebudu spoléhat na to, jestli se mnou někdo vůbec pojede. Dovolenou, kterou  naplánuje někdo jiný a já si ji jen užiju. A když si užít, proč ne právě v Africe.

Jak jsem psal, Google mě nasměřoval na Maroko-Offem. Asi jako většina lidí jsem začal obrázky, projel jsem fotogalerii, která hned na začátku ve mě vzbudila dotazy: "a mám já vůbec tady na tohle zkušenosti?" Stránky má Maroko-Offem sice zpracované do detailu, přece jen mi ale něco chybělo. A tak jsem napsal do odpovědního formuláře dotaz, který vlastně odstartoval celé moje dobrodružství.

Asi za hodinu mi zvoní telefon. Na druhé straně Dušan - hlavní guide v Maroku a začíná sérií dotazů o tom, na čem vlastně chci jet a jaké mám zkušenosti. Těch bylo pomálu, zejména v obávaném písku. Dušan mě uklidnil tím, že offroad znamená v Maroku zejména 90% šotolin a toho písku tam zas až tolik není. Jen je z něj na stránkách nejvíc fotek, protože je prostě atraktivní. Dostal jsem pár rad co dělat, jak připravit sebe a motorku a jak hlavně nějaké ty zkušenosti nabrat dřív, než do Maroka vyjedu.
Dušan tehdy řekl jednu větu, která mě utvrdila, že to půjde. A to, že "do Maroka s námi jelo už několik desítek lidí a nikdo z nich neuměl jezdit v písku. Z Maroka se vrátili a všichni v písku jezdit uměli". 
Nakonec jsem poslal přihlášku a bylo hotovo. Moje marocké dobrodružství začalo.

Vystupuju z letadla v Malaze a přestože v Praze už začínal sychravý podzim, v Malaze bylo 25 stupňů. Dušan s celou naší skupinou letěl už z Prahy a tak je fajn, že v Malaze už přesně míří tam kam má. Ke stanovišti taxíků. A protože ví co a jak, obíhá frontu a "řediteli parkoviště" rovnou hlásí, že je nás devět a potřebujem velikou dodávku, která nás veze do depa, kde už na nás čekají připravené motorky. Za hodinu už sedím oblečený na motorce a s celou skupinou vyjíždíme smět přístav a ke trajektu do africké Melilly.

Hranice do Maroka mi otevřely oči - vzpomněl jsem si na časy, kdy jsme takhle přejížděli do Maďarska. Musíš si vyčkat ve frontě, ve které nás naštěstí celníci upřednostňují, protože je jim jasné, že na motorce nevezeme nic, co by se dalo považovat za kontraband. Maroko nás vítá úplně jiným světem, než je před hranicemi. Hned za čárou bují čilý obchod. Zejména prodejci SIM karet a pokoutní směnárníci tvrdé měny se činí seč můžou, ale naštěstí jsme byli zavčasu před nimi varováni a úspěšně se jim vyhýbáme. A také tu stojí a jezdí neskutečné množství Mercedesů, často starších než já. 
Míříme na jih, chvíli po pobřeží, potom odbočujeme na užší silnici, ze které se stává ještě užší a užší, až Dušan velí: "tady tou kamenitou cestou dolů a dáme si krátký offroad na rozhejbání". Cesta se klikatí po pobřeží nějaké přehrady a přichází první "aha" moment: Cesta vlastně není jedna. Tady tohle je už poušť - stopu si můžu vybírat úplně sám, jakou chci.

Toto neskutečné poznání se potom umocňuje každým dnem víc a víc, čím větší a rozlehlejší poušť je. Jsou i chvíle, kdy nás jelo šest motorek vedle sebe s odstupem třeba deseti metrů a každý si volil trochu jinou stopu. Zjišťuji, že poušť, to je neskutečná svoboda jízdy. Můžu vlastně kamkoliv, prostor mě láká si jet jak chci, kudy chci.
V poledne druhého dne si uvědomuji, že vlastně nevím, kde je ten obávaný písek. On v té poušti je, ale přichází postupně. Odpoledne ho je už více, zejména v dohledu, protože na horizontu se objevují ohromné duny, snad 150 metrů vysoké. Ale asi 20 kilometrů daleko a jak se k ním blížíme, s pískem se postupně setkáváme čím dál častěji. Většinou jen jako zaváté koleje od aut, které je potřeba projet, nebo zešikma přejet.
Rozhodně to nebylo hození do vody a "plav". Cestou ze sebe oklepávám obavy a zjišťuji, že rychlost je můj kámoš. Čím jedu rychleji, tím je to snažší.

Jela nás celá parta účastníků. Já na Ténéré 700, která byla ve skupině ještě jedna. Potom dvě veliké KTM 890, ale i menší stroje jako KTM 690, Husqvarna 701 a také dvě Hondy CRF300 Rally. Zkušenosti jezdců byly rozdílné. Skvělé ale bylo, že parta stále držela pohromadě. Relativně - protože náš průvodce má zajímavý koncept. Každý z účastníků má svou GPS navigaci s přesnou trasou a každý si může jet jak chce, jak rychle chce a klidně i sám - pokud pojede přesně po trase. A průvodce jede až poslední a jistí nás zezadu. Takže když se stalo že někdo píchnul, Dušan byl za několik desítek sekund k dispozici, s nářadím, s montpákama, s kompresorem.
A já si mohl jet sám, svoje tempo co mi vyhovovalo, nemusel jsem polykat prach účastníků, pokud bychom museli jet ve vláčku, jako jsem to zažil třeba na výletě na čtyřkolkách v Egyptě.

Každý další den byl lepší a lepší. A rozhodně nebyl lehčí, protože si všichni občas docela máknuli. Je to docela záhul na fyzičku. Dvě noci jsme bydleli ve skvělém hotelu na úpatí těch vysokých dun a dva dny jsme měli výlety s průvodcem po okolí. Dva lidi z naší skupiny si půjčili lehké motorky KTM EXC a jeli si zařádit ve vysokých dunách, my jsme jeli na výlet k alžírským hranicím. A protože je to Maroko-Offem, jede se samozřejmě terénem. Míjíme skupinku českých cestovních endur, které stojí na konci asfaltové cesty u Merzougy. A jejich majitelé povídají, že to tam končí a že dál už nejedou. A to nevěděli, že to tam teprve začíná. Cesta k Alžíru je neskutečná. Kolem berberských osad, přes opuštěné vesnice až k Route de Paris Dakar, která se vine podél koryta řeky těsně u alžírské hranice.

Den končí na konci světa, kde k našemu údivu stojí "hotel na konci světa" u kterého už stojí naše doprovodné vozidlo. Věci vyndané, pokojíčky připravené a my přijíždíme tak akorát, když se začíná zdvihat pouštní bouře. Tady s údivem oceňuji důmyslnost marockých riádů, ve kterých je klid a mír, i když se venku všichni čerti žení. V hotelu na nás čeká výborné jídlo a také chlazené pivko, které Eliška cestou někde sehnala. Druhý den nás čeká 250 kilometrů dlouhá cesta přes rozsáhlé šotolinové pouštní planiny a tak jdeme brzy spát.

Tankování z PET lahví uprostřed pustiny není v Maroku očividně nic zvláštního. Pro místňáky je to běžná rutina, my to považujeme za atrakci. V půlce druhého dne nás to čeká, protože 250 kilometrů na jedno tankování bylo za hranicemi možností některých účastníků. Druhý den je to sice jen 200, ale je to ve výsledku dost podobné - trasa je o trochu obtížnější a motorky si vezmou. Tady oceňuji, že průvodce fakt ví kam zajet. Nečekaně zastaví u nějakého domu ve formě zříceniny a zabuší na vrata. A za vraty je celá (PETková) čerpací stanice. Fascinující. Podobně je to i s restauracemi. Dušan ví kde jsou a vždy den předem objednává na čas oběd, či večeři. Protože pro maročany čas nic neznamená a hodina sem, hodina tam. Pro nás znamená moc - nechceme dojíždět do hotelu za tmy.

Sedmým dnem se s výpravou otáčíme nazpátek na sever. A jak byl z počátku každý den lepší a lepší, teď přicházel stesk. Jižní Maroko je opravdu úchvatný a cestou na sever je jeho kouzlo vytrácí. Ale to se bohužel nedá nic dělat a já už plánuji že tam pojedu znovu. Jo, zase s Maroko-Offem, protože tuhle dovolenou bych si sám fakt nenaplánoval. Není to cesta po asfaltu, kde ti stačí jen Mapy.cz a Bookingová aplikace. Tady v těch pouštích to chce zkušenosti a pečlivé plánování a já jsem byl nadmíru rád, že moje červnové rozhodnutí nechat organizaci na někom jiném bylo rozhodnutí to nejlepší, jaké jsem mohl udělat.

Martin, výprava Maroko-Offem podzim 2024.
PS: fotografie jsou vloženy z galerie Maroko-Offem