Nejela jsem tam jako jezdec. Nejela jsem tam jako průvodce. Jela jsem tam jako člověk, který je součástí cesty, součástí skupiny a zázemím ve chvíli, kdy je potřeba.

A rovnou říkám jedno: tahle cesta není pro princezny. A fakt nepřeháním.

Realita, o které se v katalozích nepíše

Tohle není dovolená, kde řešíte, jestli má hotelový pokoj výhled na moře nebo máte plný minibar. Tady řešíte, jestli je tahle díra na záchod luxusnější než ta předchozí. Jestli se dneska vůbec osprchujete. Jestli je písek už úplně všude nebo ještě může být hůř.

Být špinavá od písku je standard. „Faraonova pomsta“ je týmová záležitost. Mluví se o věcech, o kterých se normálně nemluví. A většinu času jste mezi chlapama.

Není to komfort. Je to realita. A není to pro každého.

Parta, která vás podrží

Podzimní turnus 2025 byl hlavně o lidech. O partě, která se potkala a fungovala. Chlapi byli skvělí – přímí, vděční, držící při sobě.

A právě tohle vás stmelí. Ne zážitky z katalogu, ale problémy, které řešíte společně.

Když stojíte někde uprostřed ničeho, měníte pneumatiku v „prdeli světa“ a víte, že se na sebe můžete spolehnout, vzniká něco, co se na klasické dovolené prostě nestane.

Support znamená být k dispozici. Ne odpočívat.

Člověk si musí uvědomit jednu věc: nejste na dovolené.

Jste support. Jste k dispozici všemu, co se zrovna řeší.

Jednou pomáháte s motorkou, jindy využijete znalosti fyzioterapie nebo sportovních masáží. Někdy jen posloucháte. Někdy řešíte věci, které vás ani nenapadly, že řešit budete.

Ale přesně v tom je ta role. Držet prostor. Být oporou. Fungovat.

A přesto… jsem se do Maroka zamilovala

Navzdory nebo možná právě díky, tomu všemu mě ta země naprosto pohltila. Ne turistické Maroko. Ne Instagramové Maroko. Ale to opravdové.

Zlom přišel několik kilometrů od města Ouzina. Na totálním konci světa. Mimo turistické trasy. Tam, kde v noci není žádný světelný smog. Jen ticho. Poušť. A obloha tak čistá, že vidíte Mléčnou dráhu v celé její kráse. Vidíte hvězdy od obzoru po obzor jako na dlani.

Ten moment ve mně zůstal. A vím, že z něj budu čerpat ještě hodně dlouho.

Místní lidé a lekce pokory

Místní lidé jsou neuvěřitelní. Pokud jste milí, pokorní a chováte se s respektem, nemáte s nimi žádný problém.

Naopak.

Mě si tak „adoptovali“, že jsem dostávala slevy, drobnosti zdarma a úsměvy navíc. Protože respekt se tam vrací okamžitě.

A zjistíte ještě jednu věc: k životu stačí strašně málo.

Oni nemají skoro nic. A přesto jsou šťastní.

My v Evropě máme hodinky. Oni mají čas.

Co mi to dalo?

Moje hlava byla totálně zregenerovaná. Ne odpočinkem, ale změnou perspektivy.

Pokud hledáte komfort, čistotu a rutinu, jeďte do resortu. Užijete si to víc.

Pokud ale hledáte opravdové Maroko, dobrodružství, partu lidí a zážitek, který ve vás zůstane ještě dlouho po návratu, pak tahle cesta dává smysl.

A já tam byla proto, aby to celé mělo lidské zázemí, nějaký ten “ženský element” v partě chlapů. Ne jako delegát. Ale jako support, který drží záda.

Bonus: strasti, které si zapamatujete navždy

Každá taková cesta má i svou odvrácenou stranu. A tahle nebyla výjimkou. Ne proto, že by byla špatná. Ale proto, že byla opravdová.

Začalo to už na letišti v Bruselu. Místo klidného přestupu chaos, špína, únava a pocit, že tohle fakt není žádná „hezká vstupní brána do dobrodružství“. Spíš zkouška trpělivosti hned na startu.

Pak přišla naše dobrodružná cesta ve dvou s KEliškou. Plány se měnily, věci nevycházely podle představ a člověk musel přepnout do módu „nějak to vyřešíme“. Bez paniky, bez hysteráků. Jen s tím, co máme zrovna po ruce.

A vrchol? Madrid. Takový ten „homeless style“, kdy neřešíte komfort, ale hlavně kde složit hlavu, dát si sprchu tak to vůbec a ráno se znovu postavit na nohy z letištní podlahy, po xhodinách. Ne romantika, ne Instagram. Prostě realita přesunu, únavy a improvizace.

Ale víte co? Právě tyhle momenty si pamatujete nejvíc.

Ne proto, že byly nepříjemné. Ale proto, že vás naučí pustit kontrolu, spolehnout se na sebe i na druhé a brát věci tak, jak přichází.

Bez toho by to nebyla tahle cesta. Byla by pohodlnější. Ale nebyla by tak silná.

Na závěr, který se nedá popsat

Tahle cesta mě naučila jednu důležitou věc. Že ne všechno musí být pohodlné, aby to bylo hodnotné. A že ne všechno, co je těžké, je špatně.

Být supportem na takové cestě není role, kterou si jedete vyzkoušet. Je to postoj. Je to schopnost vnímat lidi kolem sebe, reagovat, když věci nejdou podle plánu, a držet klid tam, kde komfort neexistuje.

Maroko mi dalo zpomalení, pokoru a přítomnost. Pocit, že k životu stačí málo. A že to podstatné se stejně odehrává mezi lidmi.

A zároveň vím jedno: žádná slova nedokážou předat všechny pocity a zážitky, které si z téhle cesty odvážím. To se nedá popsat. To se dá jen prožít.

Kdo tam nebyl, nepochopí. A kdo tam byl, ten ví.

Neodvezla jsem si suvenýry. Odvezla jsem si zážitek, který se nedá koupit.

A přesně proto bych do toho šla znovu.

Díky Kelišce a Seikosovi za tuhle cestu, za důvěru a prostor být její součástí. Za to, že jsem mohla jet s vámi, sdílet všechny ty chaotické i tiché momenty a za to, že takové lidi mám ve svém životě, nejen jako parťáky na těchto bláznivých cestách, ale hlavně jako kamarády.

autor: Daniela Komarov